„Když umírá herec“ – nová inscenace Dvorního divadla v Hlohovci

Dovolím si začít citátem: „Pokud si člověk myslí, že na světě existuje ještě větší požitek, než hrát před spokojenými diváky, kteří se zájmem sledují každé jeho gesto, pak by bylo lepší, kdyby se zabýval něčím jiným, než herectvím.“
Miro Gavran, „Když umírá herec“.

„Když umírá herec“ je další z inscenací Zdeňka Černína v letošní letní sezóně 2013 ve Dvorním divadle v Hlohovci (Hlohovec v Lednicko-valtickém areálu). Slib Petry Černínové, prezidentky DD, že se na této scéně budou uvádět kvalitní texty a divák se může těšit na dobré herecké výkony, je i v tomto případě splněn.
Kdybychom žili v dobách údernických, neváhal bych napsat, že kvóty nadojeného umění byly překročeny, šly bezmála na úroveň 120%. A to především v kontextu jihu Moravy.
Například divadla podporovaná městem Brno, mající dotace ve výši desítek a stovek miliónů korun, pokud už něco nadojí, jde z nich řadu let především krev.
Kýčaři si za peníze daňových poplatníků dělají svůj vlastní byznys (čtěte: strkají si do vlastní kapsy víc, než je v civilizované společnosti slušné, a ještě při tom nahlas chrochtají).
Experimentátorům pro samé experimenty uniká vlastní divadelní podstata, tj. že k dobrému divadlu stačí dobrý herec a něco dobrých slov do jeho vyhladovělých úst (čtěte: pro samé efekty a škleb není vidět herce, jsou tu jen jejich ucasnované, kdysi profesionální stíny, anebo amatérské chrchly; text přestává být kultivovanou strukturou ze samohlásek a souhlásek, je to jen pitomé samohláskování, z něhož není chytrý divák, herec, režisér už vůbec ne).
Divadelní produkce DD je jiná (viz výše), vychází z přesvědčení, že lidem se má dávat to, co potřebují, ne to, co chtějí. Přitom je na co se dívat. Tvůrci a manažeři DD doufají, a zatím jim to vychází, že na jejich kvalitní opusy diváci přijdou.
A přitom, světe kalkulantů a kalkulací div se, ani koruna nejde z rychle se prázdnících nebo už vyprázdněných peněženek a stažených pytlíků občanů naší politicky nechtěně zábavné a asociálně zkoušené republiky.

Pokud znáte předlohu, zjistíte, že režisér Černín udělal v textu Miro Gavrana „Když herec umírá“ množství škrtů, úprav replik a aktualizací. K dobru inscenace. Původní text je podle mého názoru místy příliš literární a tezovitý (připadá mi, jako by byl cíleně psaný pro rozhlas, kde se posluchač během dlouhého zimního večera může soustředit na slovo). Je v něm mnoho slov, spousty divadelního a uměleckého klábosení, množství malých, občas i velkých myšlenek, ke kterým se čtenář musí prokousávat; pokud má vůbec tu trpělivost.
Překlad Vlatky Souček-Kapetanović a Jiřího Vobeckého není z nejlepších. Ale díky jim za to, že tuto hru uvedli do našeho kontextu.

Zápletka je nesložitá. Do domova důchodců, kde žije a provozuje amatérské divadlo šedesátiletý Tom, přijíždí šedesátiletá Eva, svého času jedna z nejlepších chorvatských hereček. Tom ji zve ke spolupráci: chce s ní nastudovat svůj text. Eva, která má svá nejlepší umělecká léta za sebou, zprvu pózuje, chová se přehlíživě, ale nakonec nabídku přijímá. Následně se dozvídáme, že důvod, proč Tom požádal Evu o spolupráci, nespočívá jen v její slávě.
Místy velmi patetickou Evu hraje Simona Peková, tajemného Toma hraje Zdeněk Černín. Postavy mají několik poloh. V první polovině inscenace se hraje většinou v sedě nebo ve stoje, v druhé polovině a především v závěru i v leže.
Afektované Evě, která si zpočátku hraje na divu, protože v minulosti byla divou, ve chvílích pravdy upadá póza a ukazuje se nám její trpící podstata. Za svou vášeň pro divadlo a hraní musela nejednou krvavě platit: obtíže v osobním životě, hraní v hloupých komerčních projektech, ale za dobré peníze, v posledních letech nehraním, a tedy bez nároku na honorář.
Simona Peková jako Eva se ze svých křečí a póz ve zlomových okamžicích, kdy jí Tom krutě servíruje, jak on to vidí a jaká je podle jeho názoru jeho pravda, během okamžiku probere, zcivilní a ukáže divákům hloubku utrpení, kterým prošla. Odhalí bolest, kterou musí snášet; maska mizí, vidíte tvář, která není stažená předstíráním, svaly jsou povolené, ústa přiotevřená, oči zrudnou, čekáte, kdy se rozpláče jako stará afektovaná divadelní kráva, nic z toho však nepřichází, protože Eva se nechce před amatérským režisérem shodit. A Simona Peková, herečka s velkými divadelními zkušenostmi, si chce přihrávku, kterou dostává, vychutnat a také naservírovat tak, aby z toho byl tie-break. Její herectví je pak niterné, odměřené, přesné.
Tom je zpočátku nečitelný. To, co se o jeho postavě dozvídáme, jsou předhozené návnady a slepé uličky bez řádného označení, ve kterých se má divák ztratit, aby se v zápětí dozvěděl, že život amatérského režiséra a herce byl životem člověka, který pro skutečné divadelní umění (během představení se k tomu Tom několikrát při svých dialozích s Evou vyjádří) obětuje jak svůj talent, tak osobní život, tak také několik příležitostí, které se už nikdy nebudou opakovat; Tom ví, když je přijat na divadelní fakultu, že jde o neopakovatelnou šanci, ale přesto dá přednost péči o mladší sourozence - náhle mu totiž umřela jeho matka.
Zdeněk Černín s velkou hereckou bravurou, při vší civilnosti projevu, vstupuje do obrazu životem omláceného Toma, který je až do extrémů vláčen láskou k divadlu. Mlčením Černín říká víc, než desítky replik původního textu; šly nemilosrdnými škrty pryč a není jich v této inscenaci vůbec škoda.
Obraz vytvořený režijním pojetím a hereckým přístupem k oběma postavám (Evy, afektované a zoufalé, Toma, hledajícího pravdu a komentujícího situaci, v níž se nachází, glosujícího svět divadelní i nedivadelní, který se kolem něho a v něm točí) je zajímavě strukturovaný, plastický, přitom režisér Černín jako vždy pro pohlednost nezanedbává kvalitu; nezapomíná na hloubku, kterou text, i přes řadu nedostatků, poskytuje.
Ještě bych rád, i když nerad, upozornil na to, že v druhé polovině představení dvakrát významně spadl „řemen“ - díky dvěma viditelným lapsům při výměně dialogů. Nastoupila improvizace, Zdeněk Černín se snažil dostat hru zpět na nohy, zdařilo se to, i když to stálo hodně úsilí. Před další reprízou by prospěla ještě jedna důkladná zkouška se zaměřením ani ne tak na mizanscénu, jako na text.  

V nabídce Dvorního divadla Hlohovec je tak další kvalitní inscenace, kterou by si jak místní, tak projíždějí turisté rozhodně neměli nechat ujít. Kus potěší, místy i rozesměje, vyznavači hlubokých myšlenek si mohou společně s Tomem také z gruntu zafilosofovat, holt, „Když umírá herec“, není to jen řachanda.

Viktor Kaa
 

Kykyryký v Hlohovci

Dvorní divadlo Zdeňka a Petry Černínových v Hlohovci si pro letošní léto po loňském zkušebním provozu připravilo hned tři nové opusy: Kumšt, Když umírá herec, Kykyryký. Tři premiéry během tří dnů, malý Dvorně divadelní a hlohovecký festival. Kolik je v České republice obcí jako Hlohovec, kde se hraje v létě dobré divadlo v takové nabídce? To bychom mohli spočítat na prstech jedné ruky.
S Enigmatickými variacemi jsou na repertoáru tohoto odvážného týmu tedy už čtyři inscenace. Zůstává otázkou, zda budou schopní zaplnit na své domovské scéně v Hlohovci a spřízněné scéně v zámku Lednice všechna představení diváky, kteří jdou za kvalitním divadelním zážitkem. Bude to chtít hodně propagace (nejlépe šeptandy) a skutečného letního počasí s nebem plným hvězd.
V této recenzi se budu věnoval jen Kykyryký. Jde o zatím poslední divadelní text Vítězslava Kudláče.
Název zní záhadně. Nechápu, proč je tomu tak. Během inscenace není naznačeno vysvětlení, až po konzultaci s autorem je to jasné: „obraz kohoutka, který není schopen zabezpečit svou rodinu, a tak mu zbývá jen to jeho ustavičné kykyrýkání“. Zdeněk Černín, režisér a hlavní protagonista inscenace, se skutečně pestrobarevně převádí ve všech odstínech svého hereckého a režijního umění. Text, který mu byl napsán na tělo, to bohatě umožňuje.
Ale začněme od výchozího bodu inscenace, od divadelní hry Kykyryký.
Nezaměstnaný herec Jan se snaží uplatnit jako dealer, pojišťovák, politik, ale naprosto propadne. Jeho žena, nezaměstnaná učitelka Anna, je na tom jen o trochu lépe: načerno doučuje. Také Annu stát, jeho sociální záchranná síť, vytřepal jednou z mnoha děr do oceánu plného žraloků. Jejich synek Petr však úspěšně jede na vlně konzumu, povrchnosti, „poptávce a nabídce“; hodně pracuje, především v noci. Vydělává tolik, že může podporovat své neúspěšné rodiče s tradičními názory. Všichni tři tak všelijak v relativní pospolitosti přežívají v jedné domácnosti. Ale jen do chvíle, než Petrovi rodiče zjistí, že dno, na němž se oba zastánci tradičních hodnot nacházejí, má ke dnu ještě hodně daleko.  
Původní text je strukturován jinak, než mají možnost diváci vidět ještě v následujících sedmi reprízách v Hlohovci. Repliky blízké minimalismu, nuancování a opakování motivů, které mají za cíl, abychom se podívali na pojednávané téma z jiné strany. Budování příběhu a obrazů postav do sevřenosti, kde, podle tvrzení autora, záleží na každé replice. Vypracovanost do „dramatického oblouku“, s řadou zvratů.

Zdeněk Černín během vlastního vznikání textu úzce spolupracoval s autorem, při přípravě inscenace se činil také jako dramaturg; a je to k prospěchu obojího.
Leccos z výše zmíněného ve výsledném tvaru chybí. Proč? Divadlo není o tom, co je striktně diktováno dramatikem, ale o tom, jak režisér text pojme.
Autor věděl, kdo bude jeho text inscenovat, jaké jsou možnosti Dvorního divadla, a byl v závěrečné části inscenačního procesu zpraven, že Simona Peková dva týdny před premiérou z důvodů závazků k její mateřské scéně musela rezignovat na roli Anny. Její roli narychlo převzala Petra Černínová, která do té doby byla na pozici prezidentky subjektu (tak se tato funkce skutečně nazývá, takže mimo Miloše Z a jiných prezidentů máme v ČR na našem hvězdném nebi také Petru Č), producentky a produkční. Jde o její herecký debut. A výsledek je dobrý.
Zdeněk Černín text významně seškrtal. Odhaduji to na 50% hry; co je zobrazeno hereckou akcí, není potřeba již pentlit slovy. Vložil nezaměstnanému herci Janovi a učitelce Anně do úst řadu bonmotů na téma stávající politické situace v zemi a v místě, kde se inscenace uvádí. Několikrát z postavy frustrovaného umělce rovněž vystoupil. Představení uvedl, na závěr ještě osobitě oglosoval (co je nového u nich v divadle i v jeho tvůrčím životě). A před očima diváku dotvořil velmi plastický divadelní obraz, který se na českých jevištích v takové vrstevnatosti a sofistikovanosti vidí jen málokdy.
B. Brecht, o kterého se autor textu také otře, by s velkou pravděpodobností byl potěšený.
S divadelním znakem Zdeněk Černín pracuje citlivě; žádné teatrální exhibice. Scéna je jednoduchá, svícení základní: tolik světla, aby na herce bylo vidět. Hudba, která vzešla z dílny skupiny Utopenci ve vlasech, má své místo v inscenaci nejen proto, že ji režisér dostal zdarma, ale především proto, že je dalším z prvků, které slouží inscenačnímu záměru.
Herecké výkony jsou různorodé, přitom v jedinečné synergii, že se recenzent musí ptát, do jaké míry je to úmysl, a zda se ansámblu podaří udržet ji i v následujících reprízách (především v těch nejbližších, kdy se pozná, do jaké míry herci „fungují“; především Petra Černínová, zda nezačne mít pocit, že když zvládla premiéru, zvládne i reprízy; jak víme, druhá třetí repríza je tvrdším oříškem, než vlastní otevírací představení).
Zdeněk Černín jako herec Jan místy psychologizuje, místy zase ohobluje postavu velmi nahrubo, vtipně přehrává, to tehdy, když „cituje“ z klasiků a z různých mach a stylů hraní. Petra Černínová se snaží zvládat svou nervozitu a neprofesionalitu výkonem, který se dá označit za blízký profesionálnímu (učitelka hraje učitelku, manželka manželku a maceška macešku – tento její trojí stávající status jí v tom určitě pomáhá, i když je potřeba napsat, že pokud by v ní nebyl kus hereckého talentu, výsledek by při všech předpokladech nebyl dobrý); její pojetí postavy je z rodu realistického herectví. Lukáš Hejlík se nejvíce drží textu, drží se v porovnání se Zdeňkem Černínem na uzdě (a je to k prospěchu inscenace; více roztrhaných kulis bychom už asi nesnesli), gestika a intonace hlasu jsou dokonale odvážené, případné improvizace citlivě realizované. Na podstatně menším prostoru, než jaký má Zdeněk Černín, si s postavou komercí zcyničtělého syna vyhraje; dokazuje i zde svůj velký herecký talent.
Vyznavači postmodernismu by zaplesali, kdyby viděli, čeho všeho se tady režisér chápe, aby obrážel dobu, která se vymkla z kloubů a úpí.
Přitom zde, podle mého nejhlubšího přesvědčení, nejde o zakrývání režisérovy neschopnosti vést herce a vytvářet divadelní obraz, jak se tak dnes v řadě českých divadelních projektů děje (dovolte, abych zde ocitoval jednoho z talentů mladé režijní generace „je to blbě zahrané, je to trapné, nemá to hlavu patu, ale já jsem to tak chtěl“; dá se tomuto v případě režiséra Špinara nebo Mikuláška věřit?).
Zde jde o profesionální práci s „materiálem“ (ať mi umělci prominou), který má Zdeněk Černín k dispozici; výsledkem je kvalitní divadlo: s příběhem, hravé, zábavné, obrazivé, se sdělením (zde ať mi promine zase Oscar Wilde), plné smíchu. V závěru se silným mrazením v zádech: kde a jak to vlastně žijeme.

Viktor Kaa
 

Kumšt najdete v zámku Lednice

V kulisách zámku v Lednici, přesněji řečeno na terase, která vede ke zdejším rybníkům, je umístěný Kumšt, nová inscenace Zdeňka Černína a jeho Dvorního divadla.
Zápletka je jednoduchá. Zubař Jan, kterého hraje Jan Grygar nebo Patrik Bořecký, si koupí obraz od známého malíře. Jde o bílé plátno, na kterém jsou údajně namalované bílé motivy. Takže všechno je bílé.
Ale když se na obraz pořádně, ale především nekriticky podíváte, můžete vidět víc. Alespoň Lukáš, přítel Jana, kterého hraje Lukáš Hejlík, na obraze vidí leccos; když se chce zavděčit Janovi. Barvy, tvary, všechno možné, ne pouze čistou bílou barvu.
Zatímco Zdeněk, Janův a Lukášův nejlepší kamarád, který je znechucený světem, ve kterém žije, vidí jen kus bílého plátna a vpravo dole vročení, velké písmeno A a tečku – podpis autora.
Problém by nebyl v tom, že je obraz bílý. Obtíž je v tom, že zubař Jan za obraz zaplatil 200 000,-. Pěkná spousta peněz. Ale protože jde o dílo od známého autora a žijeme ve světě snobů a pozérů, není možné bílý obraz, který je jen a jen bílý, nic víc a nic míň, přejít mávnutím ruky.
Zdeněk se postará o to, aby kolem námětu obrazu i koupě vznikl pěkný rozruch a všem třem tekly nervy. Je schopen vystavit jejich přátelství tvrdé zkoušce. A o této zkoušce je text od Yasminy Rezy i celá inscenace.

Mistrně napsaný text. Jak jinak, Yasmina Reza umí napsal divadelní hru. Není to jen snobské hledání něčeho v čemkoliv, a jen proto, že jde o autorku, jejíž divadelní hry se hrají ve všech koutech světa a text „Bůh masakru“ jí výborně pro film zadaptoval Roman Polansky. Je tomu skutečně tak.
Stručná expozice, přehledně daná zápletka, několik nosných motivů, se kterými pak během toku příběhu účelně (a umělecky) Yasmina Reza pracuje. Postavy, které jsou jasně definované - pod tlakem dramatu, které se následně přestává týkat jen obrazu, ale především jejich přátelství, se vyvíjejí. Peripetie jsou v mase textu logicky umístěné, jsou invenční; nejsou tam jen proto, aby se s dějem, když už to tvrdí i samotný Aristoteles, nějak zacloumalo.
Vygradovaný závěr s sebou přináší velkou katarzi, jejíž podstatu neprozradím, abyste nepřišli o esteticky silný zážitek.
Co se týká inscenačního přístupu Zdeňka Černína, je především potřeba upozornit na skutečnost, že v tomto případě, pokud porovnáváme další nové letošní inscenace Dvorního divadla, režisér mnohem více ctí text. Neškrtá a neupravuje tolik, jako v textech „Kykyryký“ nebo „Když umírá herec“. Je to podle mého názoru proto, že se mu podařilo vytvořit inscenační tým, který dobře odpovídá parametrům předlohy. Herci Jan Grygar, Lukáš Hejlík a Zdeněk Černín se blíží požadavkům autorky na postavy. To, že postavám, které ztvárňují, dává jejich občanská jména, nevadí. Jde o gesto, které se snadno rozklíčuje: problém se týká i nás diváků, týká se všech lidí, kteří si užívají nebo trpí ve svazku přátelském.
Postava Jana, zde nejstaršího ze tří charakterů, je obrazem snobismu, jímž jsme obklopeni z mnoha stran.
Omlouvám se za zjednodušování, bez něho bych se nedobral konce.
Postava Lukáše, zde nejmladšího, je obrazem měkkosti, změkčilosti, nevyhraněnosti, hledání, psychické labilnosti, která se týkají mnohých z nás.
Postava Zdeňka, posla skepticismu a znechucení dobou a světem, ve kterém žijeme, vyhroceného řešení vztahů a situací, které neodpovídají jeho představě, je obrazem elity. Minoritní části naší civilizace. Elity, která si sama se sebou neví rady, která ví, že svět je komplikovaný, stejně tak jako vztahy mezi lidmi.
Ale místo aby se tato elita v podobě Zdeňka snažila řešit neudržitelné problémy (není to ostatně možné, strukturovanost lidské civilizace dnes už nenabízí řešení, jen se hasí ty největší požáry), už jen otravuje. Otravuje růžovou a naparfemovanou vodu, kterou, ať už chceme nebo nechceme, musíme pít, otravuje vzduch plný barevných nafukovacích balónků, které hyzdí přírodou vytvořené horizonty, ničí pěkně happy endově vyřešené ptákoviny, které komerce nutí kdekomu z nás, především však konzumní mase.
Postava Zdeňka je katalyzátorem textu i inscenace. Bez ní by drama nevzniklo. Proto se jí věnuji více, než dvěma dalších charakterům.
Režisér Zdeněk Černín inscenuje se střízlivostí v gestech ve všech ohledech. Herectví je civilní, psychologizující. Scéna je jednoduchá: tři barové bílé židle, na zemi bílá vixlajvantová fólie s jemnou černou kresbou, to je hrací plocha, na níž se odehrává většina děje. Kostýmy jsou snad až na sako Jana ryze nedivadelní.
Vše je podřízeno vztahům mezi postavami, charakterizaci, úhlům pohledu na příběh a motivy.
Divák se může lépe soustředit na to, o čem inscenace je, místo aby se zabýval tím, do čeho je inscenace zabalená.
Nedostatek vidím snad jen v tom, že střízlivost ve všech složkách se pere s opulentností rámce, do něhož je inscenace zasazena – novogotická fasáda a celek lednického zámku. Zde by stačilo bílé plátno, které by vše stmelilo do jednoho minimalistického celku.
Ale protože  chápu, že projekty Dvorního divadla nejsou dotované takovou mírou jako jiná divadla na sever od Lednice, nebylo tedy možné pro tuto letní sezónu příslušné křídlo zámku v Lednici rozebrat, aby na začátku září bylo zase sestaveno.
Kdo z návštěvníků Lednicko-valtického areálu chce vidět pěkný divadelní Kumšt, ať si večer rezervuje necelou hodinu a půl. Živé umění v podání Dvorního divadla určitě bude, stejně jako pro mne, třešinkou na dortu dne.

Viktor Kaa